Plácačka
[Most Recent Entries]
[Calendar View]
[Friends]
Below are the 20 most recent journal entries recorded in
placacka's LiveJournal:
[ << Previous 20 ]
| Wednesday, December 9th, 2009 | | 8:50 am |
| | Thursday, February 19th, 2009 | | 6:22 pm |
Kouzlo pražských "nádražek"
 Vlakem po Praze ujedete spousty kilometrů i na jízdenku MHD. Nádraží pak můžete objevovat jako my – ... s fotoaparátem, láskou k železnici, pivu a touhou objevit místní genius loci.Nádražních hospod tu není tolik, jako za První republiky. Tehdy téměř co nádraží, to restaurace a dokonce i rozdělená na sekce dle kvality. Jako u vlaků. Kdo měl jízdenku do první třídy, seděl v luxusní restauraci, třetí třída pak byla špeluňka. Do současných dob se dochovalo jen málo „nádražek.“ Naše putování jsme tak museli leckdy rozšířit na nejbližší restauraci, která je v dohledu od nádraží. Máme tak několik kuriózních zkušeností – třeba taková vršovická návštěva čínské Restaurace Huang-He, kde jsme okusili čínské pivo Tsingtao... Ale pěkně popořadě. ( Read more... ) | | Thursday, August 21st, 2008 | | 3:53 pm |
| | Thursday, August 14th, 2008 | | 7:42 pm |
Hlavní nádraží zavede smajling guardy?
 Bezpečnostní logistika na železnici je o velký krok vpřed. Společnost pro zajišťování bezpečnosti prestižních objektů s nadstandardní společenskou úrovní realizuje na Hlaváku sofistikované bezpečnostní opatření, známé jako “Smiling Guard”. Smiling guard je produkt vhodný do administrativních budov, obchodních center a retailu. Smiling guard musí být komunikativní a jak už z názvu vyplývá usměvavý člověk, který nemá problém s navigací návštěvníků uvedených budov. Do jeho kompetencí samozřejmě spadá i dohled nad dodržováním pravidel návštěvního řádu budovy apod. Nádražní Smiling Guard uvítá klienty v odbavovací hale, provede je spletitou síti podchodů a dokáže dovést cestující až k vlaku. ( víc ) | | Sunday, August 3rd, 2008 | | 9:58 am |
| | Friday, July 4th, 2008 | | 9:36 am |
| | Friday, May 23rd, 2008 | | 6:14 pm |
Moskovitz: Pět statečných nestačí? aneb žádná Dejvická demarkační
 Takže pánové, máme pět statečných Bojovníků. Jsou to Skynek, Houně, Želva, Kuláč a Kratos, kteří rukou slepého osudu se nechtěně ocitli na předním okraji bojové linie, aniž by si toho všimli. Jak určitě víte, štamgasty populárního nádražního bufetu odnedávna mají za souseda společnost ČD Reality, která má na starosti rozprodej majetku Českých drah. Musíme si uvědomit, že realita ČD Reality se liší od naší reality. Realita podle manažerů ČD Reality Ivana Morxe, Karla Taberyho a dalších je reálnosti Matrixu. “Živá nádraží” je název projektu ČD Reality (v manažerském newspeaku ‘živý” znamená “mrtvý”), který ohrozí jak naší živou minulost, tak i živou přítomnost. V jejich sterilním světě není pražádné místo pro “podivné existence všeho druhu”. Jejich vize nádražní hospody je neosobní, kvázi-přátelské zařízení, ve kterém matky přebalují své roztomilé děti na pultech, manažeři vedou důležitá obchodní jednání, cestující z východu používají modlitebního koutu, a “běžné návštěvníky” si pochutnávají na quishe lorraine a hasí žízeň třetinkami Starače za 39 Kč. Manažeři nemají vztah ani úctu ke krajině a tradici. Jsou to novodobé nomády, kterým jde jen o co největší zisk. Zatímco starý známy nepřizpůsobivý nomad vám maximálně vytrhne pár metrů kolejí abych jej odtáhl do sběrných surovin, nový nomád (‘hypernomad’) během okamžiku rozproda na pozemky celou trať s veškerým majetkem (viz. třeba prodej vyšehradského nádraží nebo plochy nádraží Bubny v Holešovicích). Pak tady bude luxusní bydlení, kancelářské plochy, suši bary a studia pro odbourávání tuků. Krásný čistý svět, manažerská realita, na kterou naší statečné štamgasty.nestačí. Realita ČD Reality versus skutečnost jak ji známe? Takový je boj, boj s nomádi, ve kterém žádná Dejvická demarkační bohužel neexistuje. | | Monday, May 12th, 2008 | | 10:24 am |
Peter SadLuck: Z Nádražky se stal muzik-klubík.
 Skoro půl roku po renovaci Nádražky je pryč, a je to úplně jasné: z kdysi významného kulturního fenoménu se stal zcela obyčejný muzik-klubík.  Vždyť to není jedno ani pro muzikanti ani pro publikum – skoro spontánní koncert v neobvyklém autentickém prostředí, neboli řádově představení v obyčejném hudebním klubu. Třeba Vlaková opera od Plastiků zazněla úplně jinak v opravdovém železničním voze (ve vlaku jedoucím z Vysočan do Meet Factory), nežli v klubu Vagon. Nádražka tuto autenticitu měla, ale po renovaci jako by ztratila dech – je to prostě moderní hudební síň ‘se vším všudy”, jakých je po Praze plno.  No jo, ještě jeden jednostranně vyhlášeny “kultovní” klub, ještě jedna “luxusní štace pro undergroundovou a nekomerční muziku”. Martin se snaží vytvořit z řad vysokoškolských studentů undergroundové publikum tím, že přibližně jednou týdně ponechává prostor k hraní zccela neznámým undergroundovým kapelám s mizerným projevem. V ostatní dny se o dění v podniku starají štamgasti. Zbylo jich pár z doby největší slávy, a pokud si přisednou k vám, máte o zábavu na celý večer postaráno.  Ale jsou tu i novodobé “klubní” štamgasti - bezvýznamné muzikanty se svýma fanynkama. Ty se snaží prosadit jako “domovní” kapely a udělat z Nádražky to nejhorší – “soukro muzik klubík”.   Tak pomíjí světská sláva.  | | Tuesday, April 1st, 2008 | | 8:09 pm |
Notor na nádražce
Uralští borci: Chlapci slavili na nádraží narozeniny a jeden notor měl potíže s udržením stability a moči | | Sunday, February 3rd, 2008 | | 12:43 pm |
Petr Sedlák: Vyhnal pokrok z Nádražky génia místa?
Tak jsem včera sobotním večerem opět zašel na trochu toho antropologického pozorování lidu českého na jeho nejpřirozenějším místě, tj. zašel jsem na pivo do hospody. Po dlouhé době jsem zavítal na místu mému srdci zdaleka nejdražšímu, a jemuž jsem dokonce věnoval svojí první a poslední báseň. Ba, spočinul jsem na dejvické nádrážce.
Je to ovšem již místo jiné. Přinejmenším technicky. Hospoda je totiž přestavěna, rozšířena a dokonce přibyly záchody. Je možné si objednat grilovanou klobásu a i jinak zajistit standardní zázemí pro velkou společnost a la promoce–svatby-pohřby. Podlaha dostala dlaždice.
Sednul jsem za stůl a byl nucen přemýšlet: je tohle stále nádražka? Neztratila rekonstrukcí svůj půvab, svého ducha, genius loci?
Myslím, že ne tak docela.
Předně, technicky – místo samo jakoby se změnám bránilo a nepřipustilo celkovou zkázu. Něco starého zde zůstalo, vzpomeňme alespoň lustr omotaný pavučinami natolik, že evokuje Titanik a z jehož šesti žárovek jsou funkční jenom tři. Nakonec, i to pivo, co přede mě vrchní plácnul – v zeleném triku Staropramen na místo umaštěné bílé košile je o deset let mladší - je pořád legendární nádražácký podmírák.
Za druhé, vždyť toto je klasický případ formování subjektivního vztahu lidí k objektivnímu prostředí sledovaný v tomto fóru. To je směrem od této subjektivity k této objektivnosti, tj. nikoliv naopak: ducha místa vytvářejí lidé – spojují věci kolem sebe se svým světem. Nádražka v tomto ohledu nemůže být výjimkou!
Ale nechme již mluvit člověka ve vztahu k nádražce přeci jen zasvěcenějšího – jedná se o přispěvatele FRÝBonOVIN, plátku zdejšího recesistního kultu Frýbovců, který jsem našel na stole a odnesl si jako vzácný doklad lidové kultury. Moje antropologické pozorování tento večer nebylo neúspěšné.
 ,,Na závěr si neodpustím trochu… řekněme filozofie. Jistě už teď řada konzervativnějších frýbovců brumlá, že Nádr už není co bejval, že je to grill bar, pizzerie, fotbálkovej klubík pro nezletilé cápky, že pryč a pryč je ona zaplivaná knajpa, prohulená putyka, pomník všech zatotáčovejch čtyřek a skazen ryzí licí kultůry. A já, jako skalní fanoušek tohoto mizejícího fenoménu, odkojený Pražanem za 2,50 na Práše vyuzený, vychovaný Slamníkem v jeho původní podobě, hýčkaný Bubendou, tísněný Samotou a vytrvale se vracející k svému Nádraží, pravím: ALE HÓVNO! Člověk míní, Frýba hlásí, kamarádi změny se dějí a léta běží, avšak to, co dělá z Nádru Nádr, není pochcanej žlábek s jediným místem, kde to nestříká, Husák nad vchodem nebo pernamentně zahlcená ventilace (o které jsem si vždycky myslel, že je to elektrickej lapač much), a není to dokonce ani slavné zrcadlo, i když to jsem skoro oplakal. To důležité, to je ATMOSFÉRA, která nám umožňuje sem přicházet v dobách těžkých i veselých, sednout si mezi halekající držky v různém stupni opojení či intoxikace, s ulehčením zahazovat starosti či povinnosti, zhluboka se nadechnout přes oslintaný filtr zapařeného smtoku (jehož obsah je nelegální, ovšem kdesi venku), nalít si do krku obsah otřískaného půlitru, který možná nemá pokaždé tu správnou míru, ale každopádně už stojí na stole, když si sedáme, uvolnit se a říct si: ,,Jo“.
Ou jé: Nové dobré nádraží. In: Frýbonoviny (25. 1. 2008, Frýbestrovský frýbník), s. 4. foto - nadrazka.cz
Společnost pro diskusi nad společenskovědními tématy | | Tuesday, January 15th, 2008 | | 8:55 pm |
Intimní záležitost
 Ve své vile je zavražděn režisér Weyr. Smrt zprvu vypadá jako sebevražda, protože Weyr zemřel po požití většího množství léku, který užíval, ale prokáže se, že šlo o vraždu... Které z pravidel bylo porušeno? Koho nakonec policie usvědčí jako pachatele? Záhadu pomůže rozřešit zpěvačka Eva Adamová (Zlata Adamovská), která jako hlavní postava prochází všemi deseti příběhy. | | Wednesday, December 12th, 2007 | | 10:41 pm |
Vůně českých nádraží (19): Horní Cerekev
Nádraží v Horní Cerekvi je jedním ze železničních uzlů vzniknuvších na základě smělého projektu někdejší Českomoravské transversální dráhy. Elektrizovaná hlavní trať je dnes úředně vedena z Veselí nad Lužnicí do Jihlavy, přípojná místní trať z Horní Cerekve do Tábora. Tak jako na většině stanic této „transversálky„ se i v Horní Cerekvi setkáváme jedním z architektonicky nejkrásnějších typů nádražních budov v našich zemích. Tmavočervené neomítnuté zdivo doplněné kvádrováním v barvě krémové patří k nejcharakterističtějším prvkům těchto drážních staveb. Z celé řady typově shodných nádražních budov (byť různé velikosti) však nalezneme v „trojúhelníku„ uvedených měst (mimo ně) nádražní restauraci pouze zde. Veřejnosti začala sloužit již od samého počátku železničního provozu na konci 80. let 19. století. Vstup do restaurace je jen z uliční strany, vchod z nástupiště je trvale uzavřen. Prostor tvoří dvě části jednoho lokálu, přičemž výčep je situovaný mimo obvod místnosti. Přístup je do něj dveřmi, kterými se vchází také do kuchyně. Piva a nápoje mohou být ovšem podávány přímo do lokálu. Na stejné straně jsou také dva samostatné vchody na pánské a dámské záchody. Osvětlení zabezpečují tři zářivky, ostění žlutě natřených stěn tvoří světle hnědé desky. Na oknech jsou kromě záclon též červené závěsy. Barevnou kombinaci doplňují zelené dřevěné židle a stolní ubrusy s logem Gambrinusu. Podlaha je ze světlých dlaždic s imitací kamínků. Celkově působí restaurace vkusně, jednoduše a útulně. Po vstupu do restaurace upoutá na první pohled výzdoba interiéru. Po pravé straně to je nástěnná malba pelhřimovského Poutníka -zakladatele města - a logo pivovaru, dále je to na sto menších pohárů, které získalo místní šipkařské družstvo a v neposlední řadě zde vidíme též tzv. pivní moudrost na stěnách, např. slogan: „Četl jsem tolik odstrašujícího o alkoholu, jídle, kouření a sexu, až jsem se nakonec pevně rozhodl, že přestanu číst.„ Zaujmou také již příliš nevídaná masivní kamna na uhlí. Naopak daň dnešní době je splacena v podobě jednoho „forbesu„ a jdoucí televize - naštěstí velmi slabě. Pro krácení dlouhé chvíle je zde také stolní fotbálek. Z pozitiv je možné zmínit funkční nádražní rozhlas, čisté popelníky či nápojový lístek na každém stole. V první řadě jsem byl mile překvapen na místní poměry skutečně bohatým výběrem z jídelního lístku - dvě polévky (14, 18 Kč), jedenáct hotových jídel (48-60 Kč), čtyři rybí pokrmy (52-67 Kč), pět bezmasých jídel (60-64 Kč) a šest minutek včetně přílohy (64-85 Kč). Ceny tedy velmi příznivé. Objednaná hovězí polévka s těstovinami byla chutná, ale kousky masa by v ní byly jistě přínosem. Hlavní jídlo - uzený bůček-bramborový knedlík-špenát - bylo chuťově výborné, zejména zeleňoučký špenát, ale přesto, že deklarovaná 100g porce bůčku byla snad dodržena, uvítal bych trochu silnější plátek. Pelhřimovský mok, který jsem zakusil, měl všechny parametry dobře načepovaného piva. Obzvlášť jsem si pochutnal na ležáku. K posouzení plzeňských „kolegů„ na soutoči jsem pak neměl motivaci. Vzhledem k tomu, že mi ujel zamýšlený spoj, měl jsem možnost dát si i večeři - opět uzený bůček, tentokrát s čočkou a okurkou. Chuťově rovněž velmi dobré. A co říci na závěr? Nejvýraznějším kladem je bezesporu to, že se zde vyvařuje. Dobrá kuchyně už dnes totiž není zdaleka samozřejmostí, a to i na větších nádražích v důležitějších železničních uzlech a na frekventovanějších místech. Připočítáme-li k tomu navíc skutečnost, že tu hosté mají možnost ochutnat vzorně ošetřené kvalitní pivo z regionálního jihočeského pivovaru, posouvá to vše nádražní restauraci v Horní Cerekvi na horní příčky tohoto typu veřejného pohostinství. Otevírací doba: pondělí-čtvrtek 9.00-22.00 hod. pátek 9.00-01.00 hod. sobota 11.00-24.00 hod. neděle 14.00-24.00 hod. Pivo: 12% Prazdroj 24,- Kč 10% Gambrinus 18,- Kč 12% Poutník 13,50 Kč 10% Poutník 12,50 Kč (pivovar Pelhřimov) Teplá jídla po celý den</i> (Železničář) | | Saturday, December 1st, 2007 | | 2:16 pm |
Petr Sedlak Dejvicka nadrazka
 Dejvicka nadrazko, co jsme se tu spolu nasytili, od druhych pohlavi k instrumentalizaci holocaustu naoscilovali, Simona rozloucili a zase mezi sebe prijali, Respekt precetli, revizora rozdychali, bodejt, nakonec vse i zapili, Dejvicka nadrazko, pod Tvymi stropy a lustrem z Titaniku, pod Tvymi kastany co sem pronikaji zeleni a klidem ptaci reci.  Dejvicka nadrazko, zda-li me dnes pohostis Simonem? Dojdes K.? Porad tu sedi jeji bolestne krasno? M., Peroutku prectem na kolejich, sviti tam zapadni Slunce, T., miliony na sest a co z toho vyjde? P., liberalismus naplni nase duse! Va., tri kriticka a se psem na Bustehrad! Vi,.co jsme si to jsme si!  Dejvicka nadrazko, ach, dejvicka nadrazko, kdo Te dnes prinese? Reznicky zatilek, ci zatylkovy reznik? osmnact a bez dvou za dvacet, vzdyt za tolik preci stojis, snad porad, Dejvicka nadrazko, doufam.  | | Friday, November 30th, 2007 | | 8:58 pm |
Omyl v lázních
 Muž, jehož jméno se stalo u nás populární především díky knížce detektivních příběhů Josefa Škvoreckého a později díky televiznímu zpracování desetidílného cyklu scenáristy a režiséra Dušana Kleina, se jmenoval Ronald Arbuthnot Knox. V předmluvě ke své knížce o něm Josef Škvorecký píše "...žil v letech 1888 - 1957, byl to anglikán, ale konvertoval ke katolictví. Udělal slušnou církevní kariéru a není bez významu v teologické literatuře. Byl také přítelem mnoha spisovatelů, mezi nimi G. K. Chesterona. Snad od něho se nakazil láskou k detektivkám. Nejenom že je četl, sám je také psal. A vymyslel si desatero, uznávaný nejlepší kodex toho, co se smí a co se nesmí v detektivce. Desatero pátera Knoxe - to je soubor pravidel, která by neměla být v žádné dobré detektivce porušena. Nebude jistě na škodu, když ho budou mít diváci televizních "Hříchů pro pátera Knoxe" na očích. 1. Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu. 2. Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny. 3. Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo tajná chodba; i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-li se děj ve stavbě, kde lze takové zařízení předpokládat. 4. Nesmí být použito žádného "dosud neobjeveného" jedu ani přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého vědeckého vysvětlování na konci příběhu. 5. V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan. (Tohle není projev rasismu dobrého pátera, jen výraz dobové averze proti nejzprofanovanější rekvizitě šestákových detektivek.) 6. K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda, ani nesmí být veden nevysvětlitelnou intuicí. 7. Pachatelem nesmí být sám detektiv. 8. Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned neodhalí také čtenáři. 9. Duchem chudý přítel detektivův, jeho watson, nesmí zatajit žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě; musí mít inteligenci mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou. 10. Nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci. | | Thursday, November 29th, 2007 | | 10:40 pm |
Vůně českých nádraží (18)
Vůně českých nádraží (18): České Velenice V železničním dávnověku bývalo nádraží v Českých Velenicích (dříve česky Cmunt), ležící až do roku 1920 na území Rakouska, jedním z nejvýznamnějších dopravních uzlů na někdejší Dráze císaře Františka Josefa. Kromě dvou místních úzkorozchodných tratí, odtud vycházejících, se zde trať od Vídně větvila do dvou směrů. Hlavní trať pokračovala přes České Budějovice a Plzeň do Chebu, původně odbočná větev přes Veselí nad Lužnicí a Tábor do Prahy. V budově tohoto důležitého nádraží proto nemohla chybět ani restaurace.
Je potěšitelné, že po několika dlouhých letech byla restaurace poměrně nedávno znovuotevřena. Obnovení provozu je o to sympatičtější, že v současnosti jsme svědky spíše opačných trendů.
Snad se dá říci, že svým architektonickým pojetím náleží zdejší pohostinství mezi „10 nej„ našich nádražních restaurací. Vysoké stropy, tucet malovaných znaků po obvodu stěn, dekorativní prvky vycházející ze secese dávají celému prostoru vskutku reprezentační ráz. Při posezení u stolu se tak v duchu můžeme přenést do časů, kdy občerstvení na dráze hrálo oproti dnešku důležitější a důstojnější roli. Můžeme jen litovat, že zde nebyl zachován například původní mobiliář, protože některé novodobé prvky celkovou idylu trochu narušují.
Vstup do restaurace je možný z nástupiště i z chodby vedoucí z haly s pokladnami. Návštěvníci mají k dispozici deset stolů, u kterých může pobývat až 49 strávníků nejednou. V rohu místnosti, mezi vstupy do kuchyně a na perón, je situován výčep. Protilehlý roh, opticky oddělený dřevěnou ohrádkou, je vyhrazen dvěma hracím automatům. Vedle, u zrušeného vstupu do další, bývalé restaurační místnosti, je pak umístěn pult pro sázkaře Fortuny.
Interiér osvětlují tři stropní lustry po šesti žárovkách a dále několik nástěnných svítidel. Stará okna i dveře ladí s celkovým pojetím, avšak s jednou výjimkou, kterou jsou pseudomoderní křídlové dveře do kuchyně. Zrovna tak výčep obložený velkými deskami bych si dovedl představit spíše v nějakém nenáročném hostinci. Stěny a strop jsou vymalovány decentními barvami s převládající kombinací krémová – světle hnědá s doplňující hráškově zelenou. Za zmínku stojí též nízký kamenný sokl v pískové barvě po celém obvodu restaurace. Podlahu pokrývá šedozelený koberec.
Novodobá výzdoba stěn je omezena na několik retro cedulí s motivy z plzeňského měšťanského pivovaru. Kladem během návštěvy bylo, že televize byla vypnutá a slabě puštěný rozhlas se ztrácel v restauračním šumu. Sportovní přenosy mohou hosté sledovat i na plátně.
Výběr z poledního menu za jednotnou cenu 55 korun byl dosti chudý – čočková polévka a segedínský guláš nebo karbanátek s bramborovým salátem. Mimo to jsou však nabízeny ve větším výběru minutky z kuřecího a vepřového masa 54–69 Kč bez přílohy, bezmasá jídla 36–43 Kč a z ryb smažené rybí filé za 59 Kč. Specialitou podniku je 150g porce mexické pánve za 75 Kč. Kromě všech možných druhů příloh za 10–26 Kč nabízel jídelní lístek ještě pokrmy studené kuchyně a dezerty. Tento poměrně uspokojivý výběr se s výjimkou studené kuchyně vztahuje ovšem jen na dobu zhruba do 14 hodin. Je to velká škoda, uvážíme-li, že v uvedený den byly po celý čas mé návštěvy všechny stoly alespoň z části obsazeny. Obě menu byla vyprodána dokonce již kolem 13. hodiny.
Polévka byla dobré chuti a o segedínu se dá říci, že byl výborný. Zvláštností bylo podávání šesti zmenšených houskových knedlíků. K velké porci guláše mi byly ochotně po vyžádání přineseny ještě tři knedlíky navíc, které nebyly účtovány.
Dvanáctka i desítka byly dobře načepovány – odpovídající pěnivost, říz i vychlazenost nescházely. Při nevýrazné chuti piva gambrinus je ale možná trochu škoda, že tato nabídka nebyla doplněna ještě nějakou regionální značkou, například z nejbližšího pivovaru „na okrese„ – Třeboně, případně jiného jihočeského pivovaru.
Celkově shrnuto – díky svému prostředí jde o originální podnik s čilou frekvencí návštěvníků, především z blízkého okolí. Z tohoto důvodu a také vzhledem ke své slavné historii by si jinak slušná českovelenická nádražní restaurace zasloužila jistě časově širší rozsah stravovacích služeb.
26. září 2007
Otevírací doba:
pondělí–pátek 8.00–22.00 hod.
sobota, neděle 9.00–22.00 hod.
Pivo:
12% Prazdroj 25,- Kč
10% Gambrinus 18,- Kč
Teplá jídla do 13–14 hod.,poté studená kuchyně (Železničář) | | Saturday, November 17th, 2007 | | 9:03 pm |
Otázka alibi
 Obětí se stane zámožný podnikatel, kterého se chce pomocí najatého vraha zbavit manželka i její milenec. Zpěvačka Adamová znovu pomůže případ vyřešit, protože si povšimne drobných detailů... Ale ještě zbývá rozpoznat, kterému pravidlu z Knoxova desatera se autoři při psaní příběhu zpronevěřili. | | Thursday, November 15th, 2007 | | 10:38 pm |
Vůně českých nádraží (17)
Vůně českých nádraží (17): Všetaty Všetaty jsou jedním z mála takzvaných ostrovních nádraží, tedy takových, kde výpravní budova je obklopena kolejemi z obou stran. Za tuto skutečnost vděčí tomu, že se zde za daných okolností „zkřížily„ v dávných dobách dvě železniční společnosti – Rakouská severozápadní dráha z Vídně do Děčína a Turnovskokralupsko-pražská dráha, vedoucí z Prahy do Turnova.
Vchod do restaurace, jenž se nalézá ve spojovacím traktu mezi dvěma vyššími budovami, je z krytého I. nástupiště. Zamřížovaná okna však směřují i na II. nástupiště. Prostor pro hosty je tvořen dvěma stejně velkými, propojenými lokály. Po vstupu do restaurace přes malinkou předsíňku nás na první pohled upoutá celkové ladění interiéru do jakéhosi zálesáckého country stylu. Tento výjimečný charakter ale není ku škodě věci.
Opticky kazetový strop „nesou„ dřevěné trámce, kombinované s tenčími příčnými latěmi. Osvětlení zabezpečují úsporné žárovky, umístěné na čtyřech loukoťových kolech, pojatých jako lustry. Spodní část stěn, natřená olejovou barvou s krémovým odstínem, doplňují podélně seříznuté kůly tmavě hnědé barvy v několikacentimetrových rozestupech, připevněné na dvou vodorovných latích, ukotvených na zdi. Horní část stěn je bíle vymalována. Z těchto kůlů jsou zhotovena i rámy dveří a spojnice mezi oběma lokály. Výčep v rohu místnosti vedle vchodu do kuchyně je rovněž celý obložen těmito kůly. Nad výčepem se pak vyjímá dřevěná mříž s umělou popínavou rostlinou.
Celková útulnost restaurace je pak umocněna tzv. kanadskými kamny na dřevo s vývodem teplého vzduchu železnými trubkami, což cestující ocení pochopitelně zejména v zimních měsících. Restaurací – a to nejen nádražních – v nichž se topí ještě v kamnech na tuhá paliva už u nás moc nenajdeme. Neprůhledná, jen průsvitná vnější skla oken s kroužkovým vzorem pak zase přispívají k jistí intimitě prostředí. Původní kameninovou podlahu pokrývá linoleum. Mezi rušivé prvky v jinak vkusně působícím interiéru můžeme zařadit lednici s logem coca-coly, zapnutý televizor a tři hrací automaty vedle vstupních dveří. Z originálních prvků výzdoby upoutá vitrína ve stěně se skleněnými a keramickými půllitry i tupláky. Dále to je zarámovaná „První pivní ústava zemí Koruny české„, kresba pivního motivu s napsaným „pivním otčenášem„ a zatnutá sekera do špalku, připevněného na stěně s nápisem „na sekeru nedáváme„. Kromě toho zde uvidíme i nepříliš originální imitace předních částí transportních sudů s neaktuálními logy pražských pivovarů Staropramen, Braník a Měšťan – poslední dva jmenované pivovary již „blahé paměti„. Hostinec je totiž již několik let ve znamení piva s celostátní působností – tedy Gambrinusu.
Návštěvníci mohou usednout k několika stolům s různým počtem židlí. Celkově je zde 39 míst, nepočítáme-li čtyři barová místa u výčepu. Pro krácení dlouhé chvíle je k dispozici kulečník. Vstup na toalety je přímo z lokálu. Jejich úroveň je slušná, nechybí toaletní papír, avšak zásobník na tekuté mýdlo nebyl doplněn. Nádražní rozhlas přímo v restauraci není, ale je zřetelně slyšet z nástupišť.
Patrně největším kladem tohoto podniku je kuchyně, vyvařující každý den včetně víkendů a svátků. Široký výběr přibližně z tuctu hotových jídel (jednotná cena 55 korun), je kromě dvou druhů polévek (10–12 korun) doplněn ještě minutkami z kuřecího masa a bezmasými pokrmy. Cena 150 gramové porce minutky včetně oblohy a přílohy přijde zhruba na 100 korun. Mimo to je možné si objednat také chuťovky studené kuchyně. Jídelní lístek dále nabízel tři druhy zeleninových salátů a ovocný, respektive zmrzlinový pohár. Vskutku nevšední výběr.
Hodnoceným jídlem byl hráškový krém a vepřové na hrášku s bramborem. Polévka byla chutná, avšak více kuliček hrášku by bylo jistě přínosem a hustší konzistence taktéž. U druhého chodu mi byly přes deklarovanou přílohu podány knedlíky. S omluvou mi pak byla příloha ochotně vyměněna. Kvalita jídla byla na dobré úrovni – pochutnal jsem si. Rovněž i velikost porce byla nadstandardní. Pivo bylo dobře načepováno, teplota i říz byly obstojné, avšak jeho chuť vyznívala sterilně a „vodově„ – což ovšem není chyba tohoto pohostinství. Zajisté by zde nejeden návštěvník uvítal na soutoči i nějakou regionální značku, třeba ležák z Polabí či Mladoboleslavska. Z nealko nápojů je možné upozornit na rozlévanou žlutou limonádu 0,3 l za 10 korun.
Jak již bylo uvedeno, jedná se o útulnou hospůdku s výbornou kuchyní především tradičních hotovek, kterou cestující ocení každý den téměř po celou otevírací dobu. Zároveň je na všetatském příkladu vidět, že i v méně obydlených místech, kde se navíc na přísunu hladových a žíznivých jedinců z řad cestujícího obecenstva nedá dnes příliš stavět, může nádražní restaurace dobře fungovat a své stálé zákazníky si nejen udržet, nýbrž přilákat i nové. (Železničář) | | Sunday, November 4th, 2007 | | 9:05 pm |
Justiční omyl
 Ústřední postavu "Hříchů pro pátera Knoxe" s chutí a s velkou invencí vytvořila Zlata Adamovská. Škvoreckého Eva Adamová, zvídavá zpěvačka a detektiv v sukních, je mimořádná herecká příležitost a Zlata Adamovská ji bezezbytku využila. Ve čtvrtém díle hraje kapela Evy Adamové kdesi v okresním městě, ve vinárně, která patří Evinu vzdálenému příbuznému a jak se zdá, také jejímu příležitostnému blízkému příteli, navíc málo úspěšnému podnikateli Borisi Kornovi. V té době se chystá odletět na návštěvu příbuzných babička, jejíž odjezd Borise neobyčejně znervózňuje... | | Friday, November 2nd, 2007 | | 10:37 pm |
Vůně českých nádraží (16)
Vůně českých nádraží (16): Moravský Písek Moravský Písek je jednou z původních stanic na někdejší Severní dráze císaře Ferdinanda, procházející na našem území přes Břeclav, Přerov a Bohumín. Do provozu bylo uvedeno v roce 1841 jako mezilehlá stanice místního významu. Většího významu nabylo nádraží v roce 1884, kdy došlo k zahájení provozu na lokální dráze Moravský Písek-Bzenec-Kyjov.
Součástí architektonicky nevšedně pojaté výpravní budovy je i nádražní restaurace. Na interiéru hlavní restaurační místnosti, do níž můžeme vstoupit z nástupiště i z přednádražního prostoru, nás na první pohled upoutají tři klenuté oblouky, přecházející do dvou sloupů s ozdobnými hlavicemi a patkami. Tyto sloupy opticky rozdělují lokál na dvě části.
Ve větší části se dvěma okny a východem na nástupiště je umístěn výčep, pult a šest stolů s odpovídajícím počtem židlí. Odtud je také přístup na veřejné toalety, do kuchyně a do služebních prostor. V menší části s jedním oknem a východem na náměstíčko před budovou najdeme další dva stoly se židlemi a zdí oddělené zákoutí se dvěma hracími automaty. Celková kapacita je v popisované místnosti 28 míst u stolů. Součástí restaurace je ještě jedna samostatná místnost v podobě nekuřáckého salónku, sloužící dříve pro stravování zaměstnanců stanice. V den mé návštěvy byla uzavřena.
Malba všech stěn a stropu hlavního lokálu je v kombinaci tří světlých odstínů - zeleného, růžového a žlutého. Osvětlení zabezpečuje celkem čtrnáct zářivkových těles. Součástí interiéru je také automat na cigarety, dosti násilně zasahující do prostoru vedle výčepu. Výčep a sousedící oddělený pult jsou obloženy velkými keramickými dlaždicemi hnědé barvy doplněné několika dlaždicemi černými. Výzdobu stěn tvoří umělé rostliny, zrcadlo, obrázek horské krajiny a emblém velkopopovického pivovaru v podobě kozla. Zvláštností je zde atypické vedení trubek k ústřednímu topení, které jsou umístěny nad okny. Podlaha je v imitaci mramoru s kamennými oblázky. Předěl mezi popisovaným lokálem a salónkem tvoří prosklená stěna.
Celkově působí prostředí jednoduše a účelně. Zbytečná je určitě žlutá markýza s logem pivovaru nad vchodem ze zastřešeného nástupiště. Ještě hůře působí reklamní nápis na vedlejším okně, nabízející „snídaně-obědy-večeře„. Vzhledem k tomu, že kuchyně vyvařuje pouze přes poledne, je poněkud nadbytečný. Jistě by nebyl problém tuto zavádějící reklamu odstranit. Zrovna tak by bylo přínosné napsat na vstupní dveře aktuální provozní dobu a zprovoznit nástěnné hodiny v lokále. Kladem je zřetelně znějící nádražní rozhlas v interiéru restaurace.
Po mém příchodu přibližně ve 12.30 hod. již jedno ze tří jídel (uzené maso-houskový knedlíkzelí) nebylo k dispozici. Na výběr jsem měl tedy už jen hovězí vývar a vepřovou kýtu nebo hovězí guláš za jednotnou lidovou cenu menu 60 korun. Nabídka mi byla řečena ústně, jídelní lístek se asi nevyplácí psát. Myslím si, že by k tomuto účelu mohla být vyvěšena alespoň tabule s křídou napsanými pokrmy. Příjemným překvapením bylo servírování polévky z tolik již ustupujících nerezových šálků. Hovězí vývar s nudlemi byl výborné chuti.
Hlavní chod - dva plátky vepřové kýty, špikované moravskou klobásou-vařené brambory-nakládaná okurka-plátky salátové okurky a rajčete-tatarská omáčka - podávaný na obdélníkovém porcelánovém talíři byl vynikající. Tato kombinace dvou druhů masných výrobků je vskutku nevšedním počinem a byl jsem rád, že jsem si tento chutný pokrm objednal. Rovněž obsluha byla na úrovni.
Vysoké kvalitě jídla odpovídala i vzorně ošetřená desítka Radegast, jež nepostrádala pěnivost, vychlazenost a říz. Přestože nepatřím k obdivovatelům velkopivovarů s jejich urychlenými pivy a chuťově mi vyhovují spíše „plnější„ poctivé desítky a ležáky z regionálních pivovarů, zůstal jsem díky úrovni zde čepovaného piva v restauraci o něco déle. Z nealkoholických nápojů je podávána kofola - 0,3 l za 10 korun.
Rovněž i naúčtovaná útrata mi byla sdělena jen ústně. Za mé návštěvy v odpoledních hodinách byla restaurace zaplněna pouze několika střídajícími se hosty. Až při odchodu se začala slušně naplňovat. Přesto však jde z pohledu vyvařování asi o nepříliš výnosný podnik, a proto nechci kritizovat omezený výběr jídel, vztahující se navíc jen na polední čas. Jsou i mnohé nádražní restaurace s podstatně vyšší frekvencí hostů, v nichž se nevaří vůbec. Právě z toho důvodu si toto pohostinství zaslouží uznání, a to i vzhledem ke kvalitě stolování. Doufejme, že nádražní restaurace v Moravském Písku nebude následovat uzavřenou místní úschovnu zavazadel, a že bude ve výčtu našich nádražních restaurací nadále figurovat. (Železničář) | | Sunday, October 28th, 2007 | | 9:18 pm |
Proč tolik nebožtíků?
 Mladá, krásná dívka, horká kandidátka na titul Miss a stárnoucí zámožný muž, který je její krásou tak okouzlen, že se s ní hodlá oženit. Jsou tu však ještě jiní muži: především bratr poblouzněného milence, fotograf, který dívku tak říkajíc udělal, veskrze zadlužený herec místního divadla a soukromý detektiv. Ti všichni jsou postupně vtahováni do víru roztočeného na jedné straně krásou, na druhé pak závislostí, závistí, či prostou touhou po penězích... |
[ << Previous 20 ]
|
![[info]](http://l-stat.livejournal.com/img/userinfo.gif){kind=small}
placacka's journal
